- epocha helénismu začala expanzivním nástupem Makedonie (338 př. n. l. makedonský král Filip II. porazil Athéňany a jejich spojence v bitvě u Chaironeie, roku 337 př. n. l. ztratily řecké městské státy samostatnost a spadly pod vládu Makedonie)
- byla ovlivněna myšlenkami orientu --> Alexandrie se stala centrem vzdělanosti
- poté došlo k nadvládě Říma (148 př. n. l.) (ne však v kultuře, kterou spíše přejímali Římané od Řeků)
- rozvoj etiky - důraz na vnitřní svět člověka - jedince (= individuum, které si uvědomuje samo sebe) - orientace na Sókrata a Platóna
- dobrovolná smrt je výrazem svobody na tomto světě
- objevují se pocity krize - proto etika --> návod, jak se s krizí vyrovnat
- filosofie se stala vládnoucí duchovní mocností této doby
Stoikové
- název podle budovy v Athénách "stoá poikilé" - Zenón z Kitia (na Kypru) zde založil stoickou školu
- vychází z nich křesťanství
- ovlivnili mnoho dalších filosofů - Kant, Schiller...
1. Rané období
- Zenón z Kitia (340 - 260 př. n. l.)
- Kleanthés a Chrýsippos
2. Střední období
- Panaitius (180 - 100 př. n. l.) - zakladatel římského stoicismu
- Poseidónios - žák Panaitia
3. Mladší období
- Seneca (4 př. n. l. - 65 n. l.)
- básník, prozaik, politik
- inspiroval svatého Pavla a křesťanství
- "měli bychom se k otrokům chovat dobře - co když jednou budeme také otroky?"
- praktická etika, rovnost lidí, zodpovědnost
- Listy Luciliovi
- základy stoického učení: - císař Marcus Aurelius (121 - 180)
- římský císař a filosof - ve stoicismu nalézal oporu pro svou vládu
- Hovory k sobě
- negativní postoj vůči křesťanství
- otrok Epiktétos (35 - 135) - Epiktétovy rozpravy - napsal Epiktétův žák
- logika
- inspirace Aristotelem
1. Rétorika - umění mluvit sám (monologicky)
2. Dialektika - umění mluvit a myslet s ostatními, společně (dialogicky)
- empirismus - poznání musí vycházet ze zkušenosti - duch je při narození "čistý" a teprve zkušenost vnáší obsahy představ
- deset kategorií Sókratových redukují na čtyři
- fyzika
- materialistická, monistická - pouze jeden princip
- svět má přísnou zákonitost, která je mu imanentní (vlastní)
- formující silou (zevnitř) je logos, NÚS, duše, nutnost, prozřetelnost nebo také bůh
- pantheismus - bůh je totožný s živým vesmírem
- etika
- lidé jsou rovnocenní - jsou součástí vesmíru
- klíčové: život v souladu s přírodou = život rozumný --> blaženost = jediné dobro X jediné zlo = život nerozumný, nectnostný
- vše ostatní (život, zdraví, majetek...) je lhostejné
- jsme omezováni afekty (pudy, vášněmi) v našem poznávání správných hodnot --> úkol: neustálý boj proti afektům
- cíl: zbavenost vášní = apathea (--> apatie) --> kdo dosáhne tohoto cíle, ten je moudrý = svobodný (ostatní lidé jsou pošetilí)
- hodnoty manželství, rodiny a státu mají, narozdíl od kyniků, alespoň malou hodnotu
- dva základní sociální požadavky: spravedlnost a láska k člověku - to se vztahuje i na otroky a barbary = revoluční myšlenka (protiřečí si v tom s kyniky)
- myšlenka humanismu a univerzálního kosmopolitismu
Epikúrejci
- říká se, že usilují a pohodlný a požitkářský život, ale není to tak úplně pravda
- Epikúros ze Samu (341 - 270 př. n. l.)
- "Žij skrytě!" --> život v soukromí, věnovaný bezstarostnému smyslovému požitku
- spis O přírodě - nalezeny pouze části - jeden z nejlepších výkladů atomistů
- zmínky o něm u Vergilia a Ovidia, také u Tita Lucretia Cara (97 - 55 př. n. l.)
- přátelství je největší z ctností
- odpůrce politického života
- logika - učí, jak zabránit omylům
- fyzika - svět lze vysvětlit přirozeně, bez bohů - návaznost na atomisty a Démokrita --> člověk se zbavuje strachu a nadpozemských věcí --> je osvobozen --> je mu umožněn plný požitek z pozemského života
- etika - cílem člověka je blaženost = získávání slasti a vyhýbání se strastem - to musí být řízeno rozumem --> rozum říká, že vlastní štěstí lze nalézt v radostném rozjímání, ve vyváženém klidu ducha (= ataraxie)
- Filodémos z Gadany - další pokračovatel - zakladatel epikurejské školy v Neapoli
Skeptici
- skepse = pochybnost o tom, co se člověku předkládá jako samozřejmé
- blaženost je v klidné a vyrovnané mysli
- Pyrhón z Elidy (asi 360 - 270 př. n. l.) - žák Timón
- Arkesiálos a Karneadés (214 - 129 př. n. l.) - učení o protikladnosti jednotlivých
- Ainesidémos (doba Kristova narození) - deset tropů (= hlediska, která bez výjimky dokazují nepoznatelnost pravdy)
1. Rozdílnost živých bytostí obecně
2. Rozdílnost lidí
3. Odlišnost smyslových orgánů
4. Rozdílnost subjektivních stavů (nálady atd.)
5. Rozdílnost postavení, vzdělanosti a místního okolí objektu
6. Smíšení s tím, co je jiného druhu
7. Odlišné účinky objektů podle kvanta (množství) a kompozice (složení) objektů
8. Relativnost všech jevů a vjemů
9. Častost nebo řídkost dojmů
10. Různost výchovy, zvyku, mravu, náboženských a filosofických názorů
- poznání nepoznatelnosti všeho --> dosažení praktického ideálu radostného a neotřesitelného duševního klidu
Eklektici
- eklekticismus = spojování různých ideových názorů v jeden
- Řím
- Marcus Tulius Cicero (106 - 43 př. n. l.)
- řečník, státník a spisovatel, vychovaný v Řecku
- skepticismus, stoicismus a jiné filosofické školy
- Akademická zkoumání, O nejvyšším dobru, O přirozenosti bohů
- Alexandrie
- řecká a židovská tradice
- Filón (25 př. n. l. - 50 n. l.) - alexandrijský žid, formuje myšlenky křesťanství
Novoplatónikové (2. - 6. století n.l.)
- zakladatel Ammónios Sakkás z Alexandrie (175 - 242 n. l.)
- Plótínos (205 - 270 n. l.)
- narozen v Egyptě, přešel do Říma - založil zde filosofickou školu
- plán založit Platónopolis = město filosofů - Platónův ideální stát
- žák Porfyrius - z jeho díla známe Plótína
- vlastní systém, který těsně navazuje na Platóna - rozdíl: všechno jednotlivé je odvozováno z jednoho protikladu, kam se také vrací = jedno první, věčné, nejvyšší dobro
- toto dobro (bůh) vyzařuje vše, co je - vyzařování (= emance) se děje stupňovitě
- první emance - duch
- další emance - duše světa
- poslední emance - hmota - nejméně dokonalá
- celá duše světa je přítomna v každé jedné duši
- po Plótínově smrti vzniká škola syrská a škola athénská
- 529 n. l. - uzavření athénské Akadémie
- poslední učitel řecké filosofie - Bohius (480 - 525 n. l.) - navenek křesťan, uvnitř uznával stoicismus a novoplatónismus
- poslední Říman a první scholastik