Základní periodizace středověké filosofie - přínos Aurelia Augustina, Augustinovo učení o církvi a státu

- V době zániku antické říše se lidstvo dostalo do období krize. V antice byl člověk po dlouhé období vázán na stát. Člověk byl součástí státu a tvořil ho, ale zároveň stát byl součástí člověka a také ho utvářel. Stát byl pro člověka nejdůležitějším prvkem jistoty, zázemím, které antický člověk potřeboval cítit. A právě tato opora antického člověka najednou mizela. A nutně tedy musel mizet i sám antický člověk, protože byl příliš spojen se svým státem.
- lidé se bez svého státu cítili osamělí a začali hledat pomoc "shora", potřebovali nějaký vnější princip, který by jim pomohl, protože principy vnitřní nefungovaly
- na této touze se usídlilo křesťanství se svým Bohem, plným lásky a spásy - Bůh dával lidem naději na nový život - život dobrý a spořádaný, posvěcený
- 1. století n. l. - Šíření křesťanství apoštolem Pavlem - konfrontace s antickým myšlením díky Pavlovým misijním cestám
- polovina 2. století - ve všech částech římské říše se vyskytovaly křesťanské obce - křesťanství ale oficiálně bylo zakázáno - křesťané se scházeli tajně
- od 1. do 4. století - pronásledování křesťanů (například císař Nero, Marcus Aurelius, Diocletián) - 313 n. l. - edikt milánský (císař Konstantin Veliký) - legalizace křesťanství
- pater = otec - církevní otcové
a) položení základů křesťanství a stanovení základních křesťanských dogmat
- počátek - vystoupení apoštolů
- konec v roce 325 - nicajský koncil
b) vytvořen "jednotný systém křesťanské dogmatiky a filosofie"
- do poloviny 5. století
- sv. Augustin
c) upevňování křesťanství
- do 800
- scholastici byli nejprve školní učitelé, později však tímto termínem byli označováni církevní učitelé
- rok 1500 - konec středověké filosofie
a) raná scholastika (9. - 12. století) - tělesné spojení teologie a filosofie
b) vrcholná scholastika (13. století) - přijímání myšlenek Aristotela - střety mezi augustinianismem, umírněným aristotelismem a radikálním aristotelismem
- Albert Veliký, Tomáš Akvinský
c) pozdní scholastika (14. a 15. století) - rozklad středověké filosofie - příchod humanismu a renesance
- Mistr Eckhart

- narozen v Thagaste v Numidii (dnešní Alžírsko), matka bigotní křesťanka, otec úředník
- navštěvoval školu rétoriky v Kartágu
- nejprve vedl bezbožný a nectnostný život, měl nemanželské dítě
- zpočátku příklon k manicheismu (spojení radikálního dualismu s křesťanskou ideou spasení)
- ovlivněn biskupem Ambrosiem - 387 se jím nechal pokřtít
- snažil se spojit antiku s raným křesťanstvím - antické myšlení je velmi racionalistické, křesťanství naopak transcendentní
- miloval lidi, řídil se známým: "Miluj svého bližního jako sebe." (Mt 22,37n.) , rozvíjel koncept křesťanského humanismu, ale zároveň tvrdě vystupoval proti heretikům
- hřích vychází ze světských potřeb --> je nutné se jimi nezabývat a vyhýbat se jim
- člověk byl zpočátku absolutně svobodný, ale tím, že se Adam dopustil onoho hříchu (jablko ze stromu poznání), "přeorientoval" lidskou přirozenost ke zlu --> pro člověka je přirozené být hříšný, nekonat dobro - tělesnost a žádostivost
- prvotní hřích je smazán křtem, ale lidské obrácení k hříchu člověku zůstává
- "Jediná možnost, jak být mravný, jak žít ve jménu Boha, je žít právě skrze něj. Člověk není schopen přirozeně konat dobro, k tomu mu může dopomoci pouze Boží milost."
- křesťanství bezmezně potlačuje smyslovost a tělesnost
- Bůh stvořil lidi jako dobré, ale oni si sami vybrali cestu hříchu - Bůh však nechce, aby lidstvo spělo svou hříšností k záhubě - proto některým jedincům dá milost a tito jedinci dojdou spasení
- lidé predestinovaní budou očištěni od všech svých hříchů a dosáhnou své původní čistoty a svobody
- člověk nemůže při této predestinaci spolupůsobit
- "Je milosrdný, spravedlivý, věčný, neměnný, neporušitelný, mocný, je otcem, protože je přísný, jeho lásku si musíme zasloužit, ale zároveň je i matkou, protože nás stále miluje a odpouští nám naše hříchy."
- má tři osoby --> trojjedinost: Otec, Syn a Duch svatý
- Ježíš - pojítko mezi božstvím a lidstvím - byl člověk, ale zároveň Syn Boží
- Duch svatý - třetí Božská osoba: "Z Otce a Syna, z jejich vzájemné lásky, vychází třetí božská osoba. Posvěcuje mravní jednání a vůli věřícího člověka. Láskou k absolutní pravdě se věřící účastní - podílejí se na boží neměnnosti a věčnosti."
- láska Boha k člověku a člověka k Bohu: "nesobecká láska, která nehledá odplácení; je to naprostý, bezpodmínečný dar sebe sama"
- žít v Bohu znamená žít v lásce - pokud člověk miluje Boha, miluje i vše ostatní - člověk musí nejprve milovat Boha a pak, skrze něj, milovat věci pozemské - nejde to obráceně, nemůžeme milovat věci pozemské a skrze ně milovat Boha
- poznávat Boha můžeme jen skrze své nitro - Augustinovi se podařilo do křesťanství přidat psychologii, kladl důraz na člověka, což je v křesťanském myšlení dosti neobvyklé
- lidská duše touží po blaženosti, po Bohu
- poslední soud - život na zemi je pouze zkouškou - "Ti, kteří na zemi žijí ctnostně, budou šťastní i po smrti, naopak ti, kteří nežijí zbožně, budou po smrti pykat."
- důraz je kladen na víru a naději, ne už tak na moudrost jako v antice - křesťanství je více mystické než antika
- Bůh stvořil svět ze své vlastní vůle - před světem nic nebylo, žádná hmota
- čas se počítá od vzniku světa - svět a čas vznikly v jednom okamžiku
- přítomné je pouze bezprostřední teď, minulost je to, co již prošlo, budoucnost je to, co očekáváme
- křesťanské učení se ustálilo a připojovalo se k němu stále více lidí, tak došlo k jeho institucializování a vytvořila se církev
- začala se rozvíjet teologie, rozrůstala se křesťanská inteligence
- úkolem církve bylo vychovávat, učit lidi křesťanské nauce a správnému morálnímu životu ve jménu Boha
- s rozvojem církve jakožto instituce se ke křesťanům začalo přidávat laické obyvatelstvo a začaly se projevovat negativní názory proti povrchnosti křesťanství
- rozšířily se dva proudy křesťanství:
1. Pokojné soužití se světskou mocí
2. Donatismus - druh kacířství - odmítání kompromisů se světskou mocí - donatisté považovali za opravdové křesťany pouze sami sebe, což se Augustinovi nelíbilo (byl spíše humanista)
- hlavním znakem křesťanského státu je láska - lidé žijí v lásce, která je spojuje
- lidé nemají žádné osobní vlastnictví - to vede k tělesnosti a smyslovosti a vzdaluje lidi od Boha
- lidé se radují z věcí společných
- stát by se měl stát královstvím Božím na zemi - měl by poskytovat člověku svobodu, dávat mu jeho práva
- "V Augustinově pojetí existovaly dvě obce, první, tzv. obec boží, kterou tvořili lidé žijící v lásce, lidé předurčení ke spáse a další, obec pozemská, kterou tvořili lidé zatracení. Tyto dvě obce se mezi sebou věčně prolínají, jelikož dopředu nikdy nevíme, kdo z lidí je vyvolen a kdo určen k zatracení."
Vyznání, O svobodě vůle, O trojici, O obci Boží